z povídky Spadlý list
Žánr: Temné, Psychologické
Žánr2:
Postavy:
Harry Potter, Severus Snape
Přístupnost: pro všechny
Obdobi: Není důležité
Kapitola: 0 z 1
Temná mračna plují oblohou.
Vítr skučí pustou krajinou.
A ty víš, že brzy začne pršet.
Nevadí, pro tebe se tím přece nic nemění.
Vše bude při starém.
Očima zachytíš spadlý list, který už dávno přišel o všechnu barevnou veselost.
Vítr si s ním mlčky hraje a ty máš znenadání chuť zachytit ho.
Zachránit ho.
Zachránit sám sebe.
Uděláš krok.
Natáhneš ruku.
Jednou to přece vyjít musí.
List se otře o tvou dlaň a rozpadne se v prach.
Nemá cenu hrát předem prohrané bitvy.
Víš to, vždycky jsi to věděl.
Opět se narovnáš a kráčíš dál jistým krokem.
Čas je odjakživa tvůj nepřítel.
Teď už vidíš v dálce bílou záři.
Je jako naděje, kterou pro tebe on vždy byl.
Naděje neumírá poslední, to už dávno víš.
Ta tvá zemřela s ním.
Jsi stále blíž.
Pohled upíráš na ten jasný bod.
Na bílou hrobku, která se stala tvým prokletím.
Zastavíš se pod nedalekým stromem.
Nespouštíš zrak z toho místa.
Stojíš, stejně jako včera, předevčírem, před týdnem i před měsícem.
Jako každý den.
Na nic nemyslíš, jen pozoruješ bílý kámen
a zoufale si přeješ zbavit se té prázdnoty.
Té bolestné prázdnoty, co drásá ti duši,
co bere ti dech.
Vím, že nevíš, proč sem chodíš.
Vím, že nevíš, proč tu denně trávíš hodiny.
Já to ale vím.
Chceš zpátky svou naději.
Mrtví však už dávat nemohou.
To přece víš.
Dojdeš těch pár kroků.
Položíš ruku na bílou krásu.
Stejně jako včera, předevčírem, před týdnem i před měsícem.
Jako každý den.
Být optimistou, řekl by sis, že je to jen zlý sen.
Být optimistou, řekl by sis, že jednou bude líp.
Jenže to ty nejsi.
Líp nikdy nebude.
Zaslechneš zvláštní zvuk.
Ten do tvé rutiny nepatří.
Pečlivě prohlížíš okolí.
Ještě tě nesmí chytit, ty ještě musíš žít.
Vše je stejné jako vždy.
Měl bys být rád.
Nejsi. Je ti to lhostejné.
Jako tvůj život.
Opět vrátíš svůj pohled k hrobce.
Téměř s ní splýváš v jedno.
To prázdno v tobě tě drtí.
Máš chuť vykřiknout:
Proč?
Vždycky ji máš.
Nikdy to neuděláš. Ani dnes ne.
„Protože mýlit se je lidské,“ ozve se tichá odpověď na nevyslovené.
Otočíš se a tvé oči místo do bílé hledí do zelené.
Měl bys něco udělat.
Měl bys utéct, nebo zaútočit.
„Nechci být člověkem,“ slyšíš se říkat místo toho.
Stále se nehýbeš, přestože zelená je stále blíž.
Neslyšíš odpověď.
Vlastně ji ani slyšet nechceš.
Místo toho v prokřehlých rukách najednou držíš teplý kabát.
Už nemáš potřebu sledovat ten bílý kámen.
Už nechceš volat:
Proč?
Už necítíš prázdnotu.
Díváš se do očí člověka, který je schopen dát ti naději.
Vidíš tu víru, tu lásku těch bláznů, co stále věří.
A ty chceš věřit taky.
Následuješ ty zelené oči.
Teď už víš, kam jít.
Očima zachytíš spadlý list, který už dávno přišel o všechnu barevnou veselost.
Vítr si s ním mlčky hraje a ty máš znenadání chuť zachytit ho.
Zachránit ho.
Zachránit sám sebe.
Uděláš krok.
Natáhneš ruku.
Jednou to přece vyjít musí …
Počet přečtení: 1417 krát
Hodnocení: 10.00 [1 hlasů]